Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Letecké katastrofy
8. série - SPECIÁL
 
8x01 - Příliš rušné nebe
Ve vzduchu je příliš mnoho letadel a prostředky, které dispečeři používají, už přestávají stačit. Jakákoliv chyba v řízení letového provozu znamená ohrožení života stovek cestujících. Na mezinárodním letišti Johna F. Kennedyho v New Yorku denně odbaví více než 1 200 letadel. Ve vzduchu jsou mnohakilometrové fronty letounů čekajících na přistání. A na zemi čekají na vzlet desítky dalších. Nekonečný proud letadel prověřuje schopnosti nejzkušenějších letových dispečerů světa.
Dispečeři tomu říkají „být v obraze“ – musejí mít v hlavě jasnou představu o poloze všech letadel, jejich rychlosti, výšce a rozestupech. Tento obraz musejí neustále aktualizovat a rádiem předávat pilotům. Jde o neustálý obousměrný tok informací. Jejich práce je rok od roku náročnější. Během rušných dnů pracuje většina středisek a dispečerů na hranici možností. V takových podmínkách vznikají chyby. Přitom se dá očekávat, že v nejbližších desetiletích se počet odbavovaných letadel více jak zdvojnásobí. Člověk nedokáže donekonečna bezchybně pracovat pod soustavným tlakem. Jednou udělá chybu.
 V 50. letech minulého století bylo letadel na obloze výrazě méně. Cesta letadlem byla slavnostní událostí. Létat mohl jenom ten, kdo na to měl dost peněz. Společnost TWA v té době provozovala letouny Lockheed Super Constellation. Jeden z nejdokonalejších letounů padesátých let. 30. června 1956 vzlétl z mezinárodního letiště v Los Angeles let TWA 2 a zamířil na východ do Kansas City. Pár minut po té vzlétl ze stejného letiště let United Airlines 718 směrem do Chicaga.
Systém pro sledování obou letadel byl dost primitivní. Ve středisku řízení letů byla jedna velká místnost, kde byly na stolech rozprostřené mapy. Dispečeři posunovali po mapách značky, vyznačující poslední známou polohu každého letounu. Piloti hlásili svou polohu rádiem operátorovi své společnosti. Dispečeři zpracovávali předané informace a vytvářeli hrubý obraz letového provozu.
Pokud byla letadla v blízkosti Los Angeles, používal se k jejich sledování radar. Většinu území však žádné radary nepokrývaly. Tehdy se létalo v podmínkách přímé viditelnosti země. Říkalo se tomu „vidět a být viděn“ – ty vidíš mě, já tebe a oba neseme odpovědnost za udržování bezpečných rozestupů. Poblíž Grand Canyonu se rozestup mezi oběma letouny zmenšil na minimum. Za jasných dnů všichni kapitáni ukazovali cestujícím Grand Canyon ze vzduchu. Nakláněli letoun na jedno a na druhé křídlo a nechali cestující vzdychat nad úžasnou podívanou.
Letoun United Airlines se blížil k letounu TWA zprava, aniž by piloti tušili, že se jejich dráhy letu protínají. Cestující na jedné straně letounu DC-7 zřejmě viděli, jak se blíží ke Constellationu TWA. Viděli stříbrný letoun proti azurové obloze s bílými obláčky a pak došlo ke srážce. Velký kaňon se stal hrobem pro 128 cestujících a posádky dvou dopravních letadel, která se srazila nad skalními masivy.
Tato nehoda byla impulsem pro spuštění Řízení letového provozu, kterému je tento díl věnovaný.

8x02 - Kruté nebe
Správné vybavení a správné informace mohou být rozhodující hranicí mezi životem a smrtí. Bouřky představují pro leteckou dopravu velké nebezpečí. Pásma oblačnosti jsou rozsáhlá a většinou příliš vysoká, takže se nedají přeletět vrchem. A počasí v mracích je záludné. Žádný pilot nechce vletět do bouřky. Blesky a kroupy mohou poškodit letadlo a v extrémním případě může množství a charakter srážek způsobit vysazení motorů.
Jedna z ilustračních katastrof tohoto dílu se odehrála 4. dubna 1977. Letoun Southern Airways, let 242, mířil do Atlanty. V tomto regionu na jihovýchodě Spojených států bývá většinou vysoká vlhkost a vysoká teplota. To jsou ideální předpoklady pro vznik bouřek. Když vzlétali, i cestující byli docela překvapeni. Ještě v blízkosti letiště dostali piloti od dispečera zprávu, která varovala před nepříznivým počasím. Hrozily velmi silné srážky. V roce 1977 piloti mnohem více spoléhali na sebe, než na informace z pozemního střediska. V tomto případě měli palubní meteorologický radar. Piloti používali radar, aby se vyhnuli oblastem se špatným počasím. Snažili se vyhýbat světlým plochám, které znamenaly srážky. Na základě této informace a na základě toho, co měli za sebou, došli k závěru, že nejlepší je mezi mraky proletět. Ve skutečnosti ale piloti Southern Airways zamířili přímo mezi mraky a vlétli do řady bouřkových jader. Do letounu bušily obrovské kroupy. Velké kroupy jim rozbily čelní skla a navíc vysadily oba motory. Silné krupobití zablokovalo protipumpážní dvířka motorů DC-9. Série pumpáží pak vedla ke zničení motorů.
To vše vedlo ke tragické letecké katastrofě – a v důsledku vyvolalo velké změny v celém systému meteorologické služby. Letoun se pokusil přistát bez motorů na silnici, ale vlétl až do blízkého městečka, kde zabil několik obyvatel. Na palubě letounu zahynulo 72 lidí, přežilo 22. Tento díl je věnovaný letecké meteorologické službě, bez které se letectví neobejde.